Nedávno jsem narazil na článek s poutavým titulkem: Jakákoliv aktivita starostů se
trestá. A protože jedno staré české přísloví tvrdí něco podobného o dobrých
skutcích, je patrné, že naši předkové komunální politiku dobře znali.
Nicnedělání má řadu výhod. Kdo nic nepostaví, nepřekročí rozpočet. Kdo nic
neopraví, nezpůsobí dopravní omezení. Kdo nic nenavrhne, nemusí svůj návrh
obhajovat. A kdo nic nezmění, téměř jistě nikoho změnou nenaštve. Je to vlastně
dokonalý systém řízení města.
Ráno přijdete do práce, odpoledne odejdete a mezi tím se nestane nic, proti čemu
by bylo možné sepsat petici. Má to jedinou drobnou nevýhodu. Po čase se nestane
vůbec nic. Opravdu nic.
Naštěstí jsou tu ale pořád někteří lidé od přírody tvorové neposední, i když spíše v
menšině. Chtějí mít moderní radnici, stavět domy, opravovat ulice, sázet stromy,
pořádat závody, měnit náměstí nebo alespoň přesunout lavičku o tři metry – toto
poslední jmenované bývá samozřejmě nejnebezpečnější.
A pak přichází další zákon veřejného života: každý nápad má svého odpůrce, každý
problém okamžitě několik odborníků a každé hotové dílo člověka, který od začátku
věděl, jak se to mělo udělat lépe. Možná je to tak správně. Město totiž není
soukromá firma ani domácnost jednoho člověka. Je to místo, kde se musíme
dohodnout. Někdy se pohádat. Občas udělat chyby. A potom je zase napravit.
Za pár dní vystaví občané vysvědčení těm, kteří se o Humpolec a místní části
poslední čtyři roky starali. A zároveň vyberou novou jednadvacítku. Nevím, jaké kdo
– včetně mě – bude mít známky. Jedno ale Humpolci naplno přeji: ať je všech 21
nových zastupitelů aktivních. Klidně ať se přou. Hlavně ať mají nové nápady,
rozhodují a něco pro občany dělají. Protože město se samo dopředu neposune.
Musí se hýbat.
Tomáš Voplakal, zastupitel
